Díky loňským a letošním online canicrossovým závodům jsem si hrála s myšlenkou, že bych třeba už konečně mohla zkusit nějaký live závod a v květnu jsme vyrazili na Princův první canicrossový trénink k Zuzce do Šárky. Princ tehdy běžel s Terkou a já s Texem. V červenci jsme zkusili druhý trénink, kdy už šel se mnou a Jeník si vzal Páťu. V září už jsme byli akční a vyrazili na tréninky dva. Já vždy s Princem a Jeníček se přidal na jeden trénink s Texem. Doteď chodí o berlích. Na posledním tréninku jsme byli v úterý a bylo to poměrně fajn. Princ mě luxusně táhnul a oproti prvnímu tréninku i ke konci tahal a bylo vidět, že se mu zlepšila fyzička, tak jsem si řekla, že to hecneme a přihlásila nás na Ještěd Sky Race do kategorie 6km. Nejvíc jsem se bála toho, že se někde ztratím. Dojít to můžu vždycky, když už nebudu moct běžet, hlavně se neztratit. Abych nejela sama, obětovala se Soňa a chvíli po deváté jsme odjížděli od nás ve složení, já, ona, Princ a Champ. Cesta tam utíkala rychle, protože jsme ji prokecaly. Na místě nám hodná paní ukázala, kde je ještě pár míst k parkování, za což ji velmi vděčím, protože většina míst podél silnice už byla zabraná a nějaké soukromé parkoviště k závodu nebylo, což je trochu škoda, já osobně bych si ráda připlatila za to, že nemusím řešit, kde zaparkovat, ale zase chápu, že třeba nebylo kde takové parkoviště sehnat. Na přejímce jsem se nahlásila, vyptala na všechno možné a po vyvenčení a převléknutí jsem se jala dojít na start. Dilema, jak správně připnout čip a zda běžet v mikině nebo jen triku jsem nakonec vyřešila a zařadila se do fronty na start. Princ byl v klidu, na rozdíl od ostatních nevyšiloval, neštěkal a prostě čekal, co bude. Já si pořádně prohlédla, kdo je s námi v kategorii, abych měla za kým běžet a neztratila se. Vyběhli jsme a docela dlouho se drželi v jednom chumlu, následně jsme se rozdělili tak zhruba do tří skupin, já byla v té druhé. Moc dobře se mi neběželo, vlastně mi přišlo, že už nemůžu na startu. Tyči chvíli tahal a pak šel silou dolů, na úterním tréninku do toho dával o poznání více. Ale tak nějak jsme běželi až do úseku stoupání, v určité chvíli jsme prostě jenom šli a byli rádi, že jsme rádi, ale i tak jsme předběhli několik běžců bez psa. Nás předběhli dva se psem. Princ se stihnul i vyvenčit, já jsem se několikrát dívala na mobil, kolik už máme za sebou a v hlavě počítala, kdy asi přijde opět klesání a říkala si, že jsem nás možná přecenila, ovšem když přišlo mnou vytoužené klesání, už to šlo zase lépe. Nebo alespoň mně se rozlila nová krev v žilách. Předběhli jsme opět několik běžců bez psa a jednoho se psem, ale Princ teda už fakt nemohl, takže až do konce jsem musela vynákládat ještě svoje síly do hecování psa. Když už jsme byli skoro v cíli, tak jsem se samozřejmě ztratila. Běžím, tu trasu už jsem znala, tak dobrý... A jak tak běžím, tak si říkám, že běžím někam do pryč a i ti diváci kolem si toho všimli... Pak mi došlo, že tu trasu znám, protože jsme tam byli předtím venčit. :D Takže jsem to otočila a vracela se. Bohužel jsem s sebou vzala i dvě slečny, které jsem předběhla, myslím, že se prostě držely v závěsu za mnou a nenapadlo je, že jsem se tam přihlásila trošku omylem. Takže to mě trochu mrzí, ale nakonec jsme to stočily a do cíle doběhly. Po doběhu a vydýchání jsem to zhodnotila tak, že bych asi byla schopná běžet i víc a kdybych měla psa co by zabíral a nemusela jsem ho přemlouvat, bylo by to ještě lepší. Těžko říci, zda Prince zmohla noční běhačka s Párty nebo to, že jsme první tři km běželi do kopce...
Pak mi začaly chodit zprávy a fotky od kamarádů, kteří věděli, jak jsem dopadla, dřív, než jsem to věděla já sama. :D Doběhli jsme na desátém místě ze čtrnácti s časem 00:38:46.6.
Jako správní sportovci jsme čekali až do konce na vyhlášení, očíhli jsme, jaká plemena se umisťují na předních příčkách a obdivovali ty, kteří zaběhli 21 km.
Na Ještědu se budou konat další závody čtvrtého prosince, v tomhle termínu bych měla být v zahraničí, ale kdyby to nádodou nevyšlo, tak bych se ráda hecla a zkusila to znovu! Byla to velmi příjemná akce, se super přátelskou atmosférou a i když jsme na cestě domů ještě jednou zabloudili, tak to hodnotíme jako vydařený den.
Díky moc Soně za společnost a Zuzce s Jančou za tréninky. :)
Soně vděčíme i za pomoc minulou sobotu, kdy naše ZKO pořádalo tradiční psí pochod Kralupská ťapka a potřebovali jsme pár lidí na stanoviště. Ještě jednou díky. :)
Unbordered 
