Unbordered Cruft’s show 2026 & St Patrick’s Show
Náš výlet na Cruft's začal již v pátek 27.2. ráno. Díky Verče, která mi ve čtvrtek pomohla s groomingem psů, jsme vyrazili na slovenského Šampiona Šampionů. Celý víkend byl hodně divoký, australáci mi chodili zaráz s bockami a lítala jsem tam jako hadr na holi a stejně nestíhala. A to mám v ruce jen své psy. Děkuji Karin, Pétě, Melče a Bie za spolupráci, díky nim se vystavili všichni naši psi. Také velké díky Pavlí, která jim dělala groomera. :) Kompletní výsledky vypíšu později, teď jen ve zkratce zmíním, že Tyčík vyhrál BIG3 na Šampionovi, Pípa rozjela Grand Šampiona a Texík válel ve veteránech a v sobotu dodělal ve svých téměř 12 letech titul Šampion Slovenska. V neděli kolem dvanácté, po vystavení Pípy, jsme vyjeli směr UK. Na noc jsme stavěli někde v Německu.
Pondělí, úterý a středu jsme strávili v autě na cestách.
Pípa absolvovala svou první cestu na trajektu. Většina věcí je pro Pípu poprvé, jenom mi to občas nedochází, protože v ní vidím Pátěnečku. Po vylodění jsme ji jeli ukázat všechna naše oblíbená místa. Nejdříve dolů na pláž, tam našla nějakou houbu a než jsme jí to vyrvali z huby, tak ji sežrala. Poté nahoru na skály a na scone. Francouzi Honzovi vykoupili clotted cream, tak je proklínal. Hřeb našeho výletu je výjezd pro šící stroj, který se přeje z Anglie dovézt Colleen. Místo cesty do Bhamu tedy jedeme do Plymouthu, kde v telefonní budce přebíráme kufr s šicím strojem, prohlížíme si město a až poté se přemisťujeme do Moxy. Malou zastávku děláme v Gloucesteru ve farm shopu a na každoroční focení s včeličkou. Koupání a fénování jsem dělala z posledních sil.
Čtvrtek 5.3. Cruft’s show
Je to tady! V 7:40 jsme připravení vyrazit do haly. Michal na nás čeká před hotelem a společně najdeme naše benche. První šok přichází... Změnili nám pořadí tříd. Veteráni nejdou ráno, ale až odpoledne! Dost čára přes rozpočet pro mě... Za prvé nevím, jestli stihnu Pípu i Texe, za druhé jsem mohla ještě spát a za třetí se mi nelíbí, že Tex bude celý den v kleci a na řadu dojde až odpol. Co se dá dělat... Borderky jdou neobvykle rychle. Řekla bych, že jsme o dvě hodiny napřed od obvyklého času posuzování. Čičinek s Péťou ve třidě, kde je přes 40 psů. Dostává se do výběru a já to nevím, protože připravuji Texe. Když dojdu ke kruhu, už běhájí kolečka s ostatními. Upřímně... Čičin běhal skvěle. Ten pes je rok od roku lepší, ale do první pětky se nedostal. Poté jdu já s Texem. Tex dělá co může, dobře se s ním pracuje, ale již při individuálním posouzení cítím, že se rozhodčí nelíbí. Jeho prohlídka nebyla vůbec tak důkladná jako u předchozích psů. A když vidím, jak se umisťuje pes, co tam skákal jako kamzík. Tak nezbývá nic jiného, než nad tím mávnout rukou, klasický Cruft's. Pípa, klenot výletu, jde až za další hodinu, jak říkám, samci boc letos byli posouzení extrémně rychle. Takže náš klenot, vylínalá zlobivá obluda, která se před háráním chová tak, že bych ji poslala hned k Verče zpátky… Si tam v kruhu pěkně zaskákala, zakravila a vyhrála krásné třetí místo. Jak už jsem zmínila, klasický Cruft's. :D :D Bereme psy na vet check a poté jdou mlaďoši na hotel a s Texíkem jdeme po nákupech. Den zakončujeme společnou večeří s Péťou, Terkou a Tomášem.
Pátek 6.3.
Cruft's show den druhý... Zatímco Honza měl práci, já vyrazila omrknout teriéry a nákupy! Konečně v klidu a míru, nabrala jsem milion ponožek s borderkama, vodítko a hračku s borderkou a spoustu dalších blbostí s borderkou. Už ze včerejška máme hrnečky, čepice a zlatou láhev s Cruftím logem, takže spokojenost veliká. Na hotelu moje nákupy odsouhlasili i psi. Ovčí hračku mi hned zabrali a Pípa ukradla i ponožky. Ve čtyři odpol jdeme na check out a vyrážíme do Snowdonie.
Sobota 7.3.
Ráno jsme měli hektické. Vstala jsem a našla Texe jak se klepe a nemůže vstát. Vidina toho, že dopadne jak Roxy, mě i Honzu hodně děsí, takže jsme byli na půl cesty na veterinu, ale po změření teploty se Tex oklepal, rozchodil a po pár cvičeních jsme přišli na to, že ho bolí záda a zadní nohy. Nabalili jsme ho do oblečků, přitopili a vinu svádíme na velmi vysoké snížení teploty na rozdíl od včerejších dní. Honza zůstal s Texem a já se zbytkem vyjeli za Andrejkou a Michalem. Dojela jsem na parkoviště kde jsme měli sraz a zjistila, že je plné a bez mobilního signálu. Jela jsem tedy na další, opět plné. Jela jsem tak daleko, až jsem se dostala do signálu a mohla jsem si s Andrejkou zavolat. Jsou na dalším parkovišti, protože je taky vyrazili. Nakonec jsme se našli a autobusem dojeli na první parkoviště, kde je výchozí bod pro výšlapy. No a vyrazili jsme. Krásnou trasu plnou schodů ze šutrů, přesně tu, co milují moje kolena. Lezli jsme chvíli v teple, chvíli v zimě, až jsme se vyhrabali na vrchol Snowdonu, nejvyššího bodu Walesu. A pak jsme šli zase dolů. Téměř 13 kilometrů a potom ještě hodina čekání na bus. Ale jo, bylo to boží a jsem ráda, že nám ten výlet Andrejka vymyslela. K večeři jsme měli luxusní fish and chips, koukli na nový díl Outlandera a já usnula ani nevěděla jak.
Neděle 8.3.
Ráno mě probudil Tex, když skákal u dveří, že chce ven. Je mu tedy dobře. Vyrazili jsme k Tescu, kde jsme opět měli sraz s Ájou a Michalem. Prošli jsme si město, koukli na hrad, nachytali pokemony a pak se rozloučili. Texík a šící stroj s nimi odjeli směr Česká republika. Myslím, že Texovi bude lépe doma u rodičů na gauči, než s námi v Irsku. Zatímco Tex se svojí partou strávil noc na farmě se zvířátky, já s Honzou jsme jeli na prohlídku hradu v Conwy a bylo to fakt dechberoucí. Následně jsme zakotvili v Liverpoolu.
Pondělí 9.3.
Psi měli dnes day off. Zatímco my chodili po Liverpoolu a vzpomínali, jaká byla naše poslední návštěva tady, oni spali na hotelu. Ve tři jsme odjeli do Holyheadu, kde máme zamluvený trajekt do Irska. Nechali jsme psy vyběhat na pláži a aby nemuseli být zavření v psím hotelu, nechali jsme je radši v autě. Do Dublinu jsme přijeli těsně před půlnocí a zůstáváme na jednu noc tady. Až zpětně jsme zjistili, že jsme měli opravdu štěstí, protože včera v přístavu zkolabovala loď a trajekty byly zrušeny, naše loď byla téměř nová a obvykle jezdí trasu Irsko - Francie, ale jelikož neměli jinou loď, tak trajekty do Francie zrušili a poslali ji sem. Veterinární záležitosti se kontrolovaly až na straně Irska, byla by tedy opravdu legrace je nemít v pořádku...
Úterý 10.3.
Ubytování mame v Moxy v Dublinu, jdeme téměř hned spát i když se nedá nevšimnout, že mají kolem sprchy takové kolečko, které brání tomu, abyste sprchu sundali, tedy je nemyslitelné, že by se zde dalo groomovat. Ráno venčím psy a vyrážíme taxíkem na prohlídku města. Poprvé za těch spoustu let si dáváme kávu v Caffe Nero. Tuto síť britských kaváren založili v roce 1997 a my si v ní vždycky chtěli dát kávu a vždycky nám to nevyšlo. Až dneska. Všechno je jednou poprvé. Ve čtyři odpol už máme check out a vyrážíme do Belfastu, kde máme AC hotel. Pokoj je obří, takže ho rezervujeme až do pátka, abych zde mohla pohodlně vykoupat psy.
Středa 11.3.
Dnes máme výletní den! Vyrážíme na Dark Hedges, alej vysokých stromů, kterou si nějaký Stuartovec vysadil podél své příjezdové cesty domů. Snažíme se tu i trochu fotit, až nás chytne slejváček. Poté přejíždíme na Carrick-a-Rede - most mezi skálami, bohužel bohudík je zavřený a tak jsme ušetřili asi 30 liber a zadarmo se prošli jen po té jedné skále. Jako bonus jsme dostali dva čaje v kavárně také zadarmo, protože jsme byli poslední zákazníci dne. To bylo krásné. Nicméně nezahálíme a jedeme ještě na Obrův chodník. Sice jsme váhali, zda to ještě stíháme, ale stihli jsme a bylo to nejlepší ze všeho! Moře mělo vlny jak v portugalském oceánu, všude lítala pěna, vítr vál a málem nás odfouknul, ale byla to velkolepá podívaná. Na tento poslední výlet jsme vzali jen Pípu a díky bohu za tento nápad. Hlídat dva psy, které vítr odfoukává pryč by bylo těžké. V noci jsme ještě chtěli stihnout město Derry, ale po zastávce v nákupním centru a výletu do MCDonalds jsme byli tak vyřízení, že i ta hodina na hotel byla peklo.
Čtvrtek 12.3.
Dnes jsme měli flákací den, hustě pršelo a tak jsme leželi, objednali si irskou snídani a lívance se slaninou, večer se prošli k Titaniku a čus.
Pátek 13.3.
Konečně neprší. Dopoledne jsme strávili prohlídkou centra Belfastu, následně jsem koupala a foukala psy a pak jsme opět přejeli do Moxy do Dublinu.
Sobota 14.4. - Celtic Winners
Čeká nás výstava! Máme jí 15 minut od hotelu. V propozicích je napsané, že se brána otevře v 7:30, ale kdo přijede v 8:30, tak už prý jen na vlastní nebezpečí. Posuzování australáků začíná v devět, takže vyrážíme tak, že jsme na místě v osm a přesouváme se do haly. No... Nevěřím svým očím ani já, ani Honza... V té jedné hale jsou všechny kruhy a všechna plemena. Kruhy jako takové malé nejsou... Ale jinak není téměř kam šlápnout. Horko těžko jsme napasovali jednu klec vedle pudla, kennelku vedle ní na křivo. Na židličku už nezbylo místo. Psi byli nahňácaní vedle sebe, prodrat se ke kruhu bylo šílené a lidi, co přicházeli po nás, posílali, ať si jdou kennelky dát do restaurace... Jako pardon, ale jak si mám prohodit psy, když jeden bude v kennelce kilák daleko? Říkám upřímně, že to pro mě byla nejhorší výstava v životě, bylo to strašně špatně zvládnuté, navíc jsme nebyli jediní zahraniční účastníci, myslím, že spoustu lidí napadlo to stejné co nás... Výstava týden po Cruft's hned ve vedlejším státě je skvělá příležitost... Až na to, že s takovouhle organizací vůbec. Pípa byla nahlášená do šampionů. Bohužel proti ní staly krásné feny v plných chlupech, Honza si celou dobu myslel, že podle chlupů jsou to samci. Takže V3 a čus. Čičinek byl v pracovce sám, paní rozhodčí z Brazílie se mě asi 3x zeptala, jestli je tohle pracovní třída jakoby to viděla poprvé v životě. Třídu jsme vyhráli, ale to je vám v Irsku k ničemu. V Irsku se sbírají takzvané zelené hvězdičky, které dostáváte za nejlepšího psa/fenu a musíte jich mít 7, abyste dostali šampionát. Jenže. Na rozdíl od Itálie nebo USA chodí o tu jednu hvězdičku všechny třídy, včetně šampionů a veteránů. Amerika nebo Itálie má stejný princip, jenže psi ze třídy šampionů (a veteránů) o to čekatelství nechodí. Jenže tady jo, čímž dělají konkurenci těm ostatním. Ve chvíli, kdy už jsou šampioni Irska, tak to ostatním vezmou zbytečně, ve chvíli, kdy jsou šampioni jiné země... Tak mají výhodu oproti ostatním, protože řekněme si to upřímně, spousta rozhodčích k té třídě přihlédne. Takže od té chvíle, kdy se mě rozhodčí zeptala na tu pracovku jsem tušila, že to nedopadne. A nedopadlo, Tyčin dostal REZERVNÍ ZELENOU HVĚZDIČKU za psem ze šampionů, ačkoliv zcela trapně a neskromně myslím, že můj pes byl lepší. Když jsme z výstavy odjížděli, všimli jsme si, že spousta aut je zaparkovaná mimo celý areál, prostě se tam nevešli. Odpoledne jsme proflákali na hotelu žraním, koukáním na Outlandera a přemýšlením, jestli se nám chce toto absolvovat znovu, protože jsme měli hlášenou i neděli. Po dlouhé úvaze jsem rozhodla, že pojedeme, ale Pípu nevystavíme, stejně nemá šanci. Vezmeme pouze Tyčina bez věcí a jelikož je na neděli v šampionech, uvidíme, jak to dopadne.
Neděle 15.4. - St Patrick’s National Show
Jak jsem vymyslela, tak jsme udělali. Počasí hrálo proti nám, takže jsem ještě Tyčina jak dement nesla přes celý areál, aby se nenamočil. Hala byla trochu volnější, buď se tedy na to někdo vykašlal jako my nebo hlásili jen jeden den... Tak či onak. V šampionech Čičinek vyhrál a následně dostal i svou ZELENOU HVĚZDIČKU. :) Protože jsem měla na odpoledne jiné plány, tak mě Čiči vyslyšel a o BOBa začal skákat, dostal tedy BOSe a mohli jsme jet do pryč. Nejdřív na hotel sbalit věci a následně dolů do Glendalough, kde jsem kdysi byla já a On na výletě bez psů. Za posledních 15 let jsem takové výlety do zahraničí absolvovala celkem dva a při tomto irském výletě jsem se zařekla, že se sem musím vrátit se psy, protože bez nich to nemá smysl. Zaparkovali jsme u Lower Lake, obešli ho, podívali se na starý hřbitov a následně obešli Upper Lake do půlky - proti směru hodinových ručiček. Došli jsme až k vodopádu, ale Honza odmítl stoupání nahoru a tak jsme se stejnou cestou vrátili zpět k začátku Upper Lake, kde jsme se rozdělili. Já s Čičim jsme se jali jezero obcházet z druhé strany - tedy po směru hodinových ručiček, zatím Pípa a Honza šli zpátky do auta. Když jsme se vyškrábali do prvního krpálu až nahoru začalo pršet a následně sněžit a smrákat se, to jsem vyhodnotila jako kombinaci na houby a vrátila se zpátky. Zabít se za každou cenu nepotřebuji. Vrátili jsme se do Dublinu, ale na dnešní noc jsme si zabookovali hotel přímo v centru. Šli jsme se tedy projít v noci do města, kde už se oslavoval Patrik. Na náš vkus až moc bujaře, takže jsme šli spát.
Pondělí 16.4.
Na dnešek máme trajekt do Francie. Chtěli jsme odjet ve středu, ale trajekty byly vybookované, protože se všichni vracejí po svátcích domů a na úterý nebyly volné pet kabiny, pouze psí hotel a na té dané lodi byl dole u aut s omezenými návštěvami a to se nám nelíbilo. Ráno jsme psíčky vyvenčili v centru, skočili na poslední nákup do M&S a odjeli zpět do Glendalough. zaparkovali jsme u Upper Lake a já vyrazila nahoru po modré. Možná bych stihla i bílou, delší trasu, ale nechtěla jsem riskovat. Přeci jen při té poslední irské návštěvě nestihli všichni letadlo zpět a opakovat stejné chyby dvakrát nechci. Výhledy jsme si užili i tak, po prvotním dešti vylezlo sluníčko, takže za mě spokojenost. Dole jsme si dali kafíčko a toust a odjeli do Rosslare, odkud jsme pluli. Nevýhoda psích kajut je ta, že si ji zamluví každý blboun se svým nevychovaným pejskem, takže chodba byla pochcaná a smradlavá už od začátku. Počkala jsme na vyplutí a když jsem viděla, že psi jsou v poho, odešla jsem za Honzou na irskou kávu a večeři. Irské vody nejsou tak klidné jako francouzské a mně se téměř okamžitě udělalo strašně zle. Kafe jsem nedopila, večeři dojedla v slzách a bez dezertu a po rychlo venčení psů jsem zalehla a střídavě buď podřimovala nebo brečela. Na lodi nesmí prodávat žádné léky a jediné, co Honza sehnal, byly dva šedivé náramky na ruku, které měly údajně příznaky zmírnit. :D :D Kolem čtvrté ráno se moře uklidnilo a přestalo se houpat, udělalo se mi tedy trochu lépe.
Úterý 17.4.
Ráno jsem trochu prozkoumala loď. Začátek na psím venčícím place. Za mě hrůza. Umělý trávník velikosti cca 80 na 30cm jen tak pohozený na zemi. Takže ty chcanky pak stejně dotekly úplně všude a brodili jste se tam tím. Vloni když jsme jeli z New Castle do Amstru, tak měli trávník cca 3 metry na 3 metry a pod tím bylo něco, co to vsáklo, takže oproti tomuhle luxus. Další věc, co mě překvapila byly kennely. Psí hotel měl celou noc otevřené dveře a byl přístupný všem na lodi. Kdokoliv tam mohl jít, dělat si tam co chtěl a ještě na psy foukalo... Psí hotel na minulé lodi byl přístupný pouze na speciální kartičku, kterou dostali ti, co tam měli ubytovaného psa a byl krytý. Nejsem člověk, co by se bál strčit psa do kotce, naopak... Proto mám psy a ne děti, abych je mohla zavřít do kotce a dělat si svoje. Ale chci, aby ten kotec byl bezpečný, psi byli v teple a nemohlo jim nic ublížit. Každá loď má psí hotel jiný a s jinými pravidly, doporučuji tedy vždy zjistit dopředu, jak přesně to chodí na lodi, kterou chcete psy přepravovat. Po venčení jsme psy strčila do sprchy, protože ten smrad moči se nedal a šli jsme na snídani. Čekala jsem od té lodi víc. Přeci jen šlo o delší a dražší platbu než vloni, ale služby byly neporovnatelné. Vloni byly na výběr 4 restaurace, večer hrála živá hudba, kino, bary... Snídani jsme vloni prospali, tak tu porovnat nemůžu, ale když si koupím snídani formou bufetu a pak mi řeknou, že do ní nespadá slanina, že ta je jenom když koupíte full english. :D Tak to jsem smutná. Po vylodění v Cherbourgu jsem dořídila do ubytování vedle Mont-Saint-Michel a teď se vzpamatovávám z téhle nádherné plavby.
